Mám rád snih! Mám jej rád zcela, prostě a bez jakýchkoli metafor. Připomíná mi mé dětství. Když jsem byl malý, bývalo spoustu sněhu i u nás...snad žádná zima se neobešla bez pořádného sněhuláka, spousty hodin na sáňkách nebo výlety po celém okolí na běžkách.... pokaždé když venku sněží, tak si vzpomenu na ty krásné chvilky. Chvíle plné čisté dětské radosti :)
Slova jsou jako vločky – mohou být krásné a můžou tvořit krásu zasněžené krajiny ... mohou ale být i nepříjemné a tvořit náledí. Nejhorší variantou je snad ledovka přikrytá krásným prašanem, vždyť kdo z nás si aspoň jednou takhle nerozsekal zadek ;)
Vždycky jednou za nějaký čas mám svoje takové slabší chvilky, kdy přemýšlím o životě, o tom co se JAK událo, snažím se přijít na to PROČ se tomu tak stalo, co k tomu koho vedlo, jaké byli asi pro něj okolnosti v tu chvíli, jaké ho třeba ovlivnili z minulosti, v jaké byl situaci, jak jsem se v tu chvíli zacoval já sám...
Někdy můžeme hned na první pohled poznat jaký je ten člověk byl... úlisnost z něj kape, kamarády pomlouvá ani se ještě pořádně neotočí, jednou větou je největší kamarád a zároveň pomlouvá, vlezdoprdství má takřka hnědou napsané na čele....ale co když je takový kvůli nějaké těžké ráně co si sám nese, třeba mu bylo někdy ukřivděno a nikdy se s tím nesmířil nebo doma jej tak prostě vychovali.....často je to, ale opravdu jen hajzl paratizující na slušných lidech...kdo ví...
Ještě na základce jsem měl jednoho známého. Byl to kluk, který byl od prvního pohledu jiný než ostatní. Párkrát jsem s ním mluvil – mluvil neobyčejně sprostě a taky se choval ke všem dost hulvátsky, aniž by měl vlastně důvod....kdybych nevěděl, že ho spolužáci dost šikanujou, tak bych si myslel, že je to nějaké hovádko, přitom to byla jen jeho obrana...seznámil jsem se taky s pár lidmi, co na první pohled působili jako slušní lidé a po chvíli se z nich vyklubali jednoduše křiváci, obvykle měli společné to, že neskutečně výmluvně mleli pantem a prodali by vám na řízky i půl roku mrtvou krávu....potkal jsme ale v životě, ale i pár neobyčejně milých lidí, o kterých bych řekl, že když se mezi námi něco podělalo, tak to bylo vždycky s dobrým úmyslem, který jen špatně skončil, ale stejně tak klidně bych o nich mohl prohlásit, že si mě „přitáhli“ blíže jen, aby mě mohli lépe kopnout do rozkroku... prostě nevím co si o nich myslet. Dneska sem měl na programu dlouhou cestu vlakem a přemýšlel právě o těch posledních...
Proč o tom teda vlastně píšu...?
Slavné horské kázání krom jiných senza myšlenek nám říká:
1Nesuďte, abyste nebyli souzeni.
2Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.
3Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?(Mt 7,1-3)
Nikdo z nás se „souzení“ ať chce či ne, zkrátka nevyhne. Nesuďte, abyste nebyli souzeni. To je prostě sichr věc. Ale když už někoho soudíme, neříkejme si „ten je takový a ona zase onaká“ jen proto, že on chodí jako trhan a je to všeobecný podivín a ona populární kočka. Ne každý, kdo řekne hovno myslí hovno a ne každý, kdo řekne čokoláda má na mysli čokoládu. Žádný z nás se nerozhoduje vždycky správně. Sám jsem udělal životě nepřeberné spousty chyb a špatných rozhodnutí, ale naštvalo by mě, kdybych jednou před Branami se slovi "táhni" nakopl sám sebe do zadku...
Ať jsou tedy naše soudy co nejspravedlivější, ať se snažíme přes ten obří trám zahlédnout Pravdu a toužíme po ní, neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.
(omluvám se za délku,pravopisné hrubky nebo případné vulgarity...)
Slova jsou jako vločky... už jen ten nadpis nutí k zamyšlení :) Děkuju :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.