Čas od času mám náladu...

Čas od času mám náladu přečíst si nějaké básničky...Něco o životě a přece ne o něm...je to možná mou oblibou v metaforách! Mám dny a kdybych věděl, že mi bude někdo rozumět, tak bych mluvil jen v nich...bohužel mám častěji dny, že mi mnozí nerozumí ani bez nich, tak to raději nedělám.

 Čas od času mám náladu utéct do světa poezie. Vždycky si v takových chvílích říkám, jaká je to škoda, že náš učitel češtiny neměl poezii rád a tak jsme se "básničky" přeskakovali. Po něm následovala velmi přísná paní učitelka, která razila heslo: "naučíte se toho tolik, aby ste mohli půlku zapomenout a stejně odmaturovali za 1" a měla pravdu, ale ani s ní jsem si nevybudoval k poezii vztah. Proč ale o tom vůbec píšu.....nejspíš proto, že mám v poslední době hroznou touhu se ze všeho vypovídat, ze všeho co jsem si jako introvert nechával vždycky pro sebe a chce to zkrátka už ven...aspoň sem tam nějaká myšlenka určitě.

 Čas od času mám náladu si přečíst nějaké básničky. Dneska jsem si opět povzdych. Povzdychl jsem si, ale sám nad sebou...nad tím, že už nejsem malé dítě..."noli iurare in verba magistri" je jeden z mála citátů, které jsem si zapamatoval od našeho češtináře. Ten citát mě vždycky mě vedl k tomu, abych nad věcmi přemýšlel a nic nebral jako hotovou věc.

Čas od času mám náladu utéct do světa poezie. Ale až dnes, když sem nad tím opět chtěl mávnout rukou a vybodnout se hledat cestu bez mapy, jsem si uvědomil dvě věci. Jednak, že nic není, tak jak jsem si o sobě představoval - spoustu věcí beru jako samozřejmost nebo jasnou věc, aniž bych se nad tím sebeméně zamyslel... Měl jsem to obrovské štěstí prožít rok na Přístavu v Rajnochovicích. Jezdila k nám spousta neveřících biřmovanců. Mnozí z nich prostě proto, že se nikdy nad věcmi kolem sebe nikdy nezamysleli. Lidi kolem řekli "je to blbost, ser na nějakého Boha" a oni si jednoduše řekli "tak jo"....poezie je to banalita, přesto sem se nad tím nikdy nedokázal vteřinku zastavit a zamyslet se a co teprve důležité věci...?

Druhou věcí je, že "Geodet nikdy nebloudí, jen rekognoskuje terén.". Pokud půjdem za Bohem, tak se taky nikdy neztratíme. Problémem (alespoň pro mne) a to velkým je, že se často cítím jako malé dítě, které se v obchodě zakoukalo u regálu s cetkami a Tatínek se mi zatím někam poděl. Vím, že by mě tam nikdy jen tak nenechal, ale i tak...

čas od času mám náladu si přečíst nějaké básničky...

Zdál se mi sen, že se nebe hroutí,

zdál se mi sen o poslední pouti,

zdál se mi sen, že všechno seberou ti

v ten soudný den.

Kam běžet mám, Slunce rychle chladne,

kam běžet mám, měsíc na zem spadne,

kam běžet mám, moře už je na dně

v ten soudný den.

Stůj, nechoď dál, času už je málo,

stůj, nechoď dál, míň, než by se zdálo,

stůj, nechoď dál, otevři se, skálo,

v ten soudný den.

Pán tě zavolá, má pro každého místo,

Pán tě zavolá, jen kdo má duši čistou,

Pán tě zavolá, sám nedokázal bys to

v ten soudný den.

Soudí, soudí pány, slouhy,

soudí, soudí hříšné touhy,

soudí, soudí, výčet pouhý, á ...

Vtom se probudíš, to byl jen sen,

vtom se probudíš, to byl jen sen,

vtom se probudíš, to byl jen sen,

jen pouhý sen.

Zdál se mi sen, že se nebe hroutí,

zdál se mi sen o poslední pouti,

zdál se mi sen, že všechno seberou ti

v ten soudný den.

Zdál se mi sen, já stojím na svém místě,

zdál se mi sen, mé svědomí je čisté,

zdál se mi sen, jen jedno vím jistě:

je soudný den!

(Spiritual kvintet, Soudný den)